rodiče
Neni co říct....
Zase mi nevěříš?
Jasně, nikdo rodičům nebere jejich vlastní zkušenosti. Ale sami si občas něco přikrášlí ve svůj prospěch, někdy trochu zalžou, občas na něco zapomenou a pak se vymlouvají, že dělali, co mohli, ale že to opravdu nešlo. Takové to "podle sebe soudím tebe" už dávno neplatí.
I když tě už několikrát nachytali při zapírání a podvodech, nemají právo tě křivě obviňovat a dělat si o tobě mylné představy.
Kde se vlastně v tobě bere ta potřeba uhnout nebo obejít? Je to paradoxní, ale odmala tě nejsilněji ovlivňují rodiče. A právě ti šlápnou kolikrát vedle.
Nechávají se zapírat do telefonu, často si neodpustí různě peprné komentáře na cokoliv. A i když sis to nikdy neuvědomovala, tento vzor jsi se snažila podvědomě vždy napodobovat.
Jak s tebou vaši odmala mluví?
Myla sis ruce? Čistila sis zuby? Později pak: Připravila sis věci do školy? Učila ses? Určitě jsi často odsekla JO. Útoky, výčitky, to trapné moralizování a příkazy. A ty mají k dialogu daleko. Jak potom můžeš s rodiči v pohodě komunikovat, když tě k tomu nevedli a neučili?
Další problém je také v tom, že vidí rodiče hned všechno černě? Jestliže od druhého očekáváme jen to dobré, tak se zvyšuje pravděpodobnost, že opravdu takový bude. Tahle rada platí oboustranně – jak pro rodiče, tak pro tebe. Dej i rodičům znovu a znovu šanci a uvidíš,že vaše komunikace jenom pokvete. Dokaž vašim, že je v tobě kus dobrého a přesvědč je o opaku. Udělej se sebou změnu a uvidíš, co se nejen doma začne dít. Na dobrý začátek není nikdy pozdě.